Tři roky od invaze: Výstava a rozhovor s ukrajinskou studentkou
V pondělí 24. února 2025 si svět připomíná třetí výročí zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Vysoká škola ekonomická v Praze (VŠE) při této příležitosti znovu uvede výstavu Unissued Diplomas, která uctívá památku padlých ukrajinských studentů, kteří tak nemohli nikdy dokončit své studium. Výstava bude probíhat před Likešovou aulou od 24. února po dobu dvou týdnů.
VŠE a její fakulty od počátku ruské invaze na Ukrajinu usilují v rámci svých možností o zmírnění dopadů na ukrajinské studenty, více info zde. V loňském roce navázala VŠE spolupráci s další partnerskou školou na Ukrajině – Odessa National University of Economics. Na letní semestr 2024/25 přijely z Oděsy čtyři studentky, příběh jedné z nich Vám nabízíme níže.
Kateryna Plokhotniuk (Odessa National University of Economics)
- Letos si připomínáme třetí výročí ruské invaze na Ukrajinu. Jak se válka dotkla Vás osobně a Vaší rodiny?
Válka zanechala jizvy na každém Ukrajinci bez ohledu na jeho bydliště, věk nebo víru. Tyto jizvy často nejsou zvenčí vidět, skrývají se hlouběji. Moje 85letá babička Valentina, která je stále vedoucí vědeckou pracovnicí v Institutu šlechtění rostlin a genetiky v Oděse, pracuje na šlechtění nových odrůd ječmene. Když se jí zeptám, jak se jí daří, obvykle odpoví: „Mám se dobře, máš hlad?“. Na vyprávění o tom, jak ji v noci probudily výbuchy ruských raket a praskání skla létajícího z oken jejího bytu, po kterém se třásla hrůzou, se nikdy nemůžete připravit. Je to moje babička. Chci jen, aby byla v bezpečí. Moje matka Olha, oční lékařka na Oděské městské poliklinice, nadále pracuje v extrémních podmínkách, ošetřuje pacienty, i když nejde elektřina a topení, protože Rusko neustále útočí na ukrajinskou infrastrukturu. Je to moje máma. Chci jen, aby byla v bezpečí. Chci jen, aby moje rodina byla v bezpečí. Chci jen, aby moji přátelé byli v bezpečí.
Samozřejmě se to nedá srovnávat s rodinami, které přišly o své blízké, s rodinami, které byly brutálně zavražděny, a s rodinami, které se kvůli Putinovu režimu pohřešují. Kolik rodin na Ukrajině trpělo a kolik jich ještě musí být zasaženo, než se Rusko zastaví?
- Jaké změny jste zaznamenali na Ukrajině během tří let od zahájení invaze?
Naučili jsme se žít s leteckými sirénami, výpadky proudu a neustálou nejistotou. Nikdo by se však neměl muset „učit“ takto žít. Války by se nikdy neměly stát rutinou. Klidný den by nikdy neměl působit jako vzácná událost.
- Můžete popsat současnou situaci na Vaší domovské univerzitě v Oděse?
Budova mé univerzity byla poškozena nedalekým výbuchem ruské rakety. Letecké sirény nám diktují rozvrhy. Pokračující útoky nutí studenty a profesory zůstávat během výuky v protiatomových krytech bez elektřiny, topení a stabilního internetu. Někteří studenti přišli o své domovy, někteří o své rodiny. Někteří studenti přišli dokonce o život.
Navzdory těmto těžkostem moje univerzita významně přispěla a stále přispívá k podpoře Ukrajinců během války. Poskytuje pomoc vnitřně vysídleným osobám, shromažďuje finanční prostředky pro naše obránce a organizuje humanitární pomoc pro ty, kteří ji potřebují. Tyto iniciativy probíhají s podporou a zapojením studentů a nevládních organizací. Trváme na tom, protože vzdělání je formou odporu.
- Jaké jsou Vaše dosavadní zkušenosti se studiem v Praze?
Můj první týden proběhl hladce díky podpoře týmu z International Office. A doufám, že v tomto duchu se ponese celý semestr.
- Jaké jsou Vaše naděje a očekávání od budoucnosti Ukrajiny?
SVOBODA.
